Týden bez proudu na chalupě v Krkonoších: deník vichřice a kolik nás to nakonec stálo

Když jsme s manželem a oběma kluky (dvanáct a patnáct) vyjížděli první lednovou neděli na chalupu nad Pecí, mysleli jsme, že nás čeká týden běžné rodinné zimní dovolené. Sjezdovka, klid a manželova práce z domova přes notebook. Nakonec jsme strávili sedm dní bez proudu, naučili jsme se dělit den podle hodin nafty v nádrži a ze všeho nejvíc jsme si zapamatovali jedno telefonní číslo. Pokud máte chalupu nebo chatu v horách, tahle zkušenost se vám může hodit dřív, než byste chtěli.

Den 1 a 2: vichřice, svíčky a sousedská solidarita, která nestačila

V pondělí ráno přišla vichřice. Z okna jsme viděli, jak se v lese pod chalupou láme jeden smrk za druhým. Krátce po obědě zhasla světla. Distributor na infolince mluvil opatrně o dvou dnech, technici prý vyrazili, ale příjezdová cesta k transformovně byla zavalená padlými stromy. První večer při svíčkách kluky nadchl. Spali ve spacácích u krbu, vyprávěli si strašidelné historky a vůbec jim nevadilo, že nemůžou na tablet.

Druhý den se ale realita začala obracet. Distributor přiznal, že napadlých stromů je víc, než se čekalo, a oprava potrvá spíš pět dní než dva. Lednice začala přihřívat, kotel netopil (oběhové čerpadlo bez proudu nejede ani s plnou nádrží oleje) a v chalupě bylo k ránu jedenáct stupňů. Manžel měl ve středu důležitý pracovní hovor, který se nedal odložit. Zazvonil jsem souseda o tři chalupy dál: má sice malou benzinovou centrálu, ale jen jeden kilovatt, a sám ji potřebuje na vlastní lednici. Pochopila jsem ho. Volala jsem dál. Starší kamarád z Prahy, který má víkendovou chalupu kousek od nás, mi nadiktoval kontakt: „Hujeval má pohotovostní servis, vozí to i v noci, zavolej.“

Den 3 až 5: kluci z Hujevalu a život na agregátu

Ve středu kolem deváté ráno zastavila u naší chalupy dodávka. Dva chlapi, na oblečení bláto z lesní cesty, mě pozdravili a během dvaceti minut postavili na zpevněnou plochu vedle dřevníku osmikilovattový dieselový agregát. Provedli zapojení přes přepínač, vysvětlili manželovi, jak hlídat hladinu nafty, kam doplňovat olej a co dělat, když naskočí varovná kontrolka. Nechali nám rezervní kanystry a telefonní číslo na nonstop dispečink. Tu službu znám už jen z vyprávění – že existuje půjčovna elektrocentrály, která dokáže být ráno v Praze a v poledne na chalupě v Krkonoších, jsem si do té chvíle neuvědomovala.

Třetí, čtvrtý a pátý den se pro nás staly „normálem“. Lednice se vrátila do života, kotel topil, internet jel přes záložní LTE modem (ten potřebuje jen zásuvku, ale tu jsme teď měli). Manžel odvedl všechny pracovní hovory, kluci dodělali distanční úkoly do školy a já jsem konečně přestala počítat, kolik jídla v lednici se nezachrání. Agregát běžel téměř nepřetržitě. Naučili jsme se ho slyšet, naučili jsme se podle zvuku motoru poznat, že je čas dolít naftu.

Den 6 a 7: kolik nafty to opravdu vypilo a návrat do normálu

Šestý den jsem si poprvé sedla a spočítala, co nás to bude reálně stát. Osmikilovattový agregát při běžné rodinné spotřebě (lednice, kotel, světlo, notebook, indukční varná deska občas) bere zhruba sedm litrů nafty za hodinu. Při nepřetržitém provozu to dává nějakých 168 litrů denně. Při ceně okolo třiatřiceti korun za litr motorové nafty jsme se každý den dostávali přes 5 500 Kč jen za palivo. Sedmý den večer se rozsvítila lampa nad jídelním stolem sama od sebe, distributor obnovil dodávku. Druhý den ráno si Hujeval centrálu vyzvedl.

Předem zveřejněné plánované odstávky elektřiny u distributora se vyplatí kontrolovat — projekty, které mají v plánu citlivou fázi, si tak ušetří nečekané překvapení.

Týdenní rozpočet: co to stálo a co bychom byli zaplatili jinde

Takhle vypadá náš poctivý součet:

• Pronájem agregátu na sedm dní: zhruba 14 000 Kč
• Spotřeba motorové nafty (cca 1 168 litrů): zhruba 39 000 Kč
• Doprava agregátu Praha–Krkonoše a zpět: zhruba 3 000 Kč
• Celkem: cca 56 000 Kč

Vypadá to jako velká částka. Když jsme si ale pak v klidu sedli a spočítali, co bychom zaplatili, kdybychom se s rodinou museli někam přesunout, vyšlo to takhle: ubytování pro čtyři ve slušném apartmánu na sedm dní v lednové sezóně by stálo zhruba 28 000 Kč. Lednice plná masa, sýrů a domácích zavařenin (nakoupeno před cestou) měla hodnotu dobrých 15 000 Kč. A pak ta nečíselná položka: manželova nepřerušená pracovní docházka a kluci, kteří nezameškali školní povinnosti. To se v korunách počítá těžko, ale rozhodně to není nula.

Co jsem si z toho odnesla

Lekce zní vlastně banálně, ale do té středy jsem ji opravdu nechápala. Kontakt na pohotovostní půjčovnu si neukládejte ve chvíli, kdy ho potřebujete. Ve chvíli, kdy ho potřebujete, sedíte v chalupě v jedenácti stupních, máte vybitý mobil a sousedovi ta jeho malá centrála nestačí ani na vlastní lednici. Mít to číslo zapsané v kontaktech předem, vědět, že existuje firma, která dorazí do osmi hodin i do hor v lednu, a vědět orientačně, co to bude stát – to je pro mě dnes součást běžného „chalupářského minima“. Vedle pily, lopaty na sníh a zásoby svíček.

Vichřice se vrátí, sítě budou padat dál a v Krkonoších se vždycky najde úsek, kde technici přijedou až za pár dní. To se nezmění. Ale příště už budu vědět, komu mám zavolat hned po distributorovi. A o tom celý ten týden vlastně byl.